Webus Pilatus

Amálka se sápe, zvedá ze čtyřech jednu ruku po věcech, prolézá stůl, otvírá kryt na plechy pod sporákem a vyndavá pekáče, vydrbkává disketu z mechaniky (když čouhá), převrací květináč, prchá ke dveřím na zahradu, chodí se vážit do koupelny, žužlá PET lahve, leze do krabice s hračkama, snaží se sníst igelitky ve skříni, drncá hlavou mamince do nohou, když chce pošušňat, pojídá tatínkova skripta, říká mamam, bababa, papapa, tatata, dědědě, edě, éď. Kadí na deník, tj. denní varianta nočníku, tedy – když nezapomenu.

„Je nejhezčí, protože je tlustá.“ řekl včera Mira ve velmi veselém stavu.

Já nic neříkám, co kdyby přišli…
-ooo-

V neděli jsme vyrazili Amálka, Hanička, Já – i s Mirou tahúnem. Autem jsme vyjeli pod Javořinu, ke Kamenné boudě. Naložili dceru do kočárku a vyrazili po lehce bahnité silnici na milý jarní, lehce zamračený výlet. V 600 metrech, jsme přejeli hranici sněhu a jeli po ledu. Po kilometru ledu, přišel sníh. Tahún zaparkoval kočárek, Amálku jsme navlíkli, přeložili do krosny a mírně stoupali sněhem. Vzhledem k tomu, že nespala od rána, vytuhla k mojí velké radosti u božích muk Marie Málkové zabité padajícím stromem. Amálka teď bude totiž trávit jaro v krosně.

Mira ve svém běžeckém tempu zhodnotil, že jdeme málo do kopce a vyběhl směrem k vrcholu. Napojili jsme se na modrou z Vápenek na Javořinu, kterýžto vede přímo podél Veličky. Její pramen je velmi strmý. Pár desítek metrů jsme se bořili až po stehna. Amálka plandala, a když byla hlavou dolů, zatímco Mira lezl přes kmeny stromů do hlubin sněhu, se obvykle probudila a zase usnula. Vylezli jsme z lesa na louku. Viditelnost 100 metrů. Mlha. Když se nám začal ztrácet a já propadala panice, že nejen zmrznu (byla jsem vybavena sice pěknou obuví, ale jarní tričkobundosvrchnívrstvou), uplavou mi nohy, ale i ztratím muže a dceru v mlze, objevil se před námi číňan (rozcestník se stříškou ve tvaru rýžového klobouku) byli jsme přímo pod vysílačem.

Na Velkou Javořinu jsme šli, kvůli hospodě. Holubyho chatu jsme nenašli. Volali jsme i Jerrymu, že prý je to kousek, ale ať přijedem do Vlčnova na košt. Mlhu jsme vzdali, hospodu taky. Cesta zpátky byla bez větších překvapení. Jen jsem Amálku kojila stojačky, a opět litovala, že nemám foťák. Vyzvedli jsme kočárek a jeli pozdravit Jerryho do Vlčnova. Mira se pochlubil Amálkou a já se v slavnostním velikonočně nedělním převleku po dvou výletech maskovala v předsálí.

Amálka byla spokojená, povídala maďarsky eďe, éď, éto. Příště se zeptáme nějakýho přírodovědce, jak je v březnu v horách.

-ooo-

Naše milé děťátko s námi absolvovalo první velmi napínavý vandr. Zatím bez přespání. Mira nás zavezl do lesa (na Bunč v Buchlovských horách), kde nás zanechal napospas mlze, zimě a dvěma maskovaným hošanům. Řekli mi:“Dobrý den“ !!! Proto se o nich už nikdy nezmíním, ač by bylo co. Z mlhy se posléze vynořila Káťa Hobzová a Hanička. Zapadly jsme do hospody.

Po pěkné cestě jsme udrncaly Amálku a dojely až na Salaš. V bahně a vodě jsme pozřely oběd, Amálka nikoli. Popily, Amálka taktéž. Jestli víte, jak vypadají na jaře cesty v lesích o sklonu zelené značky ze Salaše na Dubový díl, zejména pokud taje sněhová pokrývka a ještě kdosi sváží dřevo, vemte si kočárek, naložte ho proviantem pro často blinkající dítě, dejte si na záda krosnu (jako Káťa a Hanička) a pokud nechcete jít po kotníky v bahně, potlačíte vozidlo přes kořeny, stromy a habaždí. Občas jsme to přenášely i všechny tři přes spadané stromy. Tři kilometry jsme šly skoro dvě hodiny. Amálce se v krosně na mých zádech moc líbilo. Zpívala, halekala, žužlala, tahala, škubala, hopkala.

Při pohledu na Káťu s Haničkou, kterak tlačily s krosnama na zádech kočárek sněhem a zapadaly přitom po kolena, jsem ji už myslela něco o tatarech a litovala, že nemám foťák.
Pojedli jsme, Amálka taktéž. Popily, Amálka nikoli. Z Dubového dílu k hospodě Pod Břesteckou skalou jsme jenom odhazovaly větve a brodily potůčky. Amálka se zase vezla a spinkala. V hospodě jsme si daly poctivé pivo, Amálka mléčné.

Přijel nás tam vysvobodit Mira (toho času tančící v lázních). Ačkoli jsme nedosáhly vytouženého cíle, hospody pod Buchlovem, měly jsme pocit, že jsme všechny holky do nepohody tremp. Aj bez tahúna.
-ooo-

..hladina.

Amálka zjistila, že v koupelně se to ozývá, doplazila se ke dveřím a ječela dovnitř. Přijela tetička se strýčkem, byla jim zima, jeli stopem. Jdeme hrát v karty.
-ooo-

Tak jsem zaběhla k limniměřidlu a co čert nechtěl zrovna tam byl starosta. Na desátou svolávají krizovej štáb, je jeden cm do II. stupně tj. 399 cm. Před osmi lety se to zastavilo na 527, 20 cm pod okrajem vnějšího koryta. Že prý začali vypouštet Luhačovice. Hlavně to ale valí z polí. Venku je nejmíň 15 stupňů, to poteče…
Fakt hledáme ten pytel.

Zvedá se nám Olšava. To by se asi v Brodě dalo očekávat, ale já teď od obvyklého břehu sedím asi 58 metrů. Obvyklý břeh je nyní významně potopen a já hledám pytel do kterýho nasypu zbytek pískoviště. Už nám houkali I. povodňovej stupeň – bdělost, asi budeme mít službu u dveří…kdyby přišla Velká Voda.

Mira jel do Luhačovic kvůli nějakýmu pojištěnýmu pánovi a měl tu být už před hodinou. Nevím, jestli vlak nebyl zobojživelněn. Hm. Amálka (skoro 8měsíců) spinká jak andílek, lehce jsem ji udrncala. Spala od poledne až do půl třetí a pak jsme jely do města a čekat na Miru, chvilku sledovala, ale už neusnula. Sedí v kočárku!! a vypadá u toho úplně nově. Mračí se. Že prej jako já! Ale to se nemračíme, takovej máme obličej při soustředěnosti, že jo tati? (můj tatínek se taky vlastně nemračí) Jinak je celá Mirova až na moje hnědý očička.

Amálčin sed je částečně stabilizován, při plandání do boků se vykrývá ručičkama a nadzvedává se z lehu hodně vysoko. Jely jsme ráno kol kolem se sousedkou a Tomáškem (8,5měsíce), že prý můžu dávat piškoty. Nic moc nadšení. Nejlepší je bílej jogurt, snědla celejch 125g a důrazně se dožadovala, že chce eště. Pak se mi ji podařilo zabavit lžící a půlku druhýho schovat. Stejně blinkala. blablabla

Mira přijel. Taťka (Mirův) má zápal plic. Byl se taky podívat na řeku. Bojí se vody. Mira plánuje, co bysme museli koupit novýho, vyčistit, vymalovat zatopené spodky… Spoléhá na pojištění domácnosti. Ale radši na to moc nemyslí. Dneska mi prej sehnal počítačovou hru, ale nechce mě prej donutit pařit. Jé, dostala jsem pusu. Hm. Šel si uklidit boty.

Jdeme pytlovat písek.

Ahóóóój
-ooo-

Někdo už v sobotu uvařil, takže uspávát Amálku jsem mohla chodit já, zatímco Mira opravil židli a ťukal (programoval bakalářku). Dopoledne po svačince, jsme byli líní a strčili Amálku do postýlky, tvářila se velmi velmi unaveně. Hodinu si hrála s nožičkama, šňůrkama na ohrádce, vykakala se, několikrát se přetočila dokola a moc se u toho nasmála. My se najedli a usoudili, že je ideální čas na siestu. Lehli jsme si a Amálku vzali k sobě, že bude mít pocit, že se spí, když spíme oba. Nakojila jsem ji, asi dvě minuty to vypadalo, že by mohla usnout. Pak si všimla rohože na stěně, medvídků na postýlce, ptáčků za oknem a snažila se přelézt hradbu polštářů, přičemž si přišlapovala pyžamko a nemohla se posunout. Půl hodiny spal Mira, Amálka mu trhala ucho, dloubala ho v nose, škubala mu rty, pusinkovala ho na fousy a několikrát zkoušela jak píchá. Pak si všimla, že plácáním na tatínkovo čelo a tvář vydává krásný zvuk. Asi to bolelo, tatínek se probudil. To už byla jedna a nespala od devíti. Mira ji šel obléct s tím, že já se vyspím, asi za vteřinu mě vzbudili, že jdeme na nedělní procházku. Usnula u Kovodělu (asi 100 metrů). Prošli jsme město tam a zpátky, horem dolem. Amálka sladce spinkala do půl pátý.

Hračky jí moc neberou, teď má ráda hřeben, hrnec, kulatej obal na CD, indulonu, hrnečky, lžíce, vařečky, cokoliv tady na počítačovým stole, vítězí mikrofon a klávesnice. Zvláštní vztah má k velkýmu gymnastickýmu míči, neobejme ho, ráda na něm leží a buší rukama, jinak k němu leze a drbká o něj prstíkama. Knížky pojídá, čtení je boj o udržení knihy v dostatečné vzdálenosti od pusinky.

Amálka asi moc nesedí, i když bysme chtěli. Její sed není plně stabilizován, takže budem zase krmit v autosedačce, i když se z ní zvedá. V kočárku se taky zvedá – abych tě lépe viděla. Má nás ráda, směje se, když se na ni smějeme a doufáme, že to znamená, že nás má ráda. Líbí se jí klíč od skříně. Pořád ho hypnotizuje. Dneska dolezla do koupelny a líbilo se jí, jak její ručička pleskala o dlaždičku. Dál radši nešla, aby neuklouzla. V kočárku zpívá, v noci taky.

Cífka nemá co číst (kromě časopisů – odebíráme 100+1, National Geographic a kupuje Betynku). Přivezte knihy.  Všechny, co máme doma, už četla (kromě: HTML, XML, C++, PHP, Linux, Kurz elektrotechniky, MS Access, Visual Basic pro Aplikace, … , Korán). Jinak, výborně vaří, pere a uklízí a ve volných hodinách se nudí.

Mira prdí, výborně jí, vynáší koš, nespravuje židle a permanentně krade cífčiny hrnečky (i když už se zlepšuje). Plive slunečnicová semínka, rozinky, kousky čokolády a bebeček na zem a netuší, že jeho dcera, až je najde, se s něma udusí, protože jí nejsou tři roky. Píchá. Neoholen.  Ve volných chvílích pracuje, živí naši velkou rodinu a učí se.

Mira si myslí, že budu hlavním přispěvatelem na do tohodle systému, že mě to bude bavit. Je to asi blog. Já bych to nazvala zápisníkem. Líbí se mi, že je pod heslem, takže nebudu úplnej exhibicionista (dneska jsem se to slovíčko učila na BBC, tak vím jak se píše). Gramatika nic, Hanička mi může posílat opravy, já se třeba polepším. Text se upravuje nějakým tajným jazykem, kterej ještě neumím. Píšu, jak mi zobák narost, pouze v případě opravdu nechutného tvaru to přeložím do češtiny.Tím jsem se z toho vykecala a můžu plodit.

Dneska jsem se pokusila Amálku posadit a jelikož byla dostatečně vycpaná plínkama a dvojema kalhotama, tak nepadala ani na pusinku ani dozadu. Nicméně druhý nahatý pokus skončil zabořením nosánku do Pana Páňáce (oranžovozelený panák, má krásnou bílou šňůrku na čepici a manželku Paní Paňácovou již bez šňůrky). Amálka se pokouší lézt, ještě jí moc nejde koordinace všech 4 končetin, ale doleze všude. Navíc, než aby se soustředila na plazení (na břiše), kombinuje to na počátku každé výpravy s kolíbavým pohybem na všech čtyřech. Vypadá to, že usilovně přemlouvá nohy, aby šly. Nic se obvykle nestane, Amálka rozpráhne ručičky padne na břicho a plazí se. Používá hlavně pravé koleno a maká rukama. Spíš se odrazí a dopadne. No, dost blbě se to popisuje, ale je to srandovní.

Myslím, že si už uvědomuje, že TÁTA je ten chlupatější. PAPA je všechno, ačkoli při jídle, když to opakuju, občas se přidá. BABABA bylo první s čím přišla, ale neví, že by udělala babičkám radost, kdyby to platilo na ně. MAMA je patrně nezajímavé. Vykládá ledacos, ale je to vesměs nezachytitelná změť, hlavně ABÚ, AJEJEJEJE a jiné veselé. Spíš si brouká a zpívá, třeba teď, probudila se. Jdeme papat.

pápá máma

Před pár měsíci se nám narodilo (ale vyrodila ho samozřejmě má milá Petruška) miminko Amálka. Protože už delší dobu je s ní docela prča rozhodl jsem se, že některé zážitky uveřejním aj na webu ať se taky pobavíte.

Ale jinak tady najdete aj články o linuxu, Debianu, počítačích, folkóru a vůbec dění kolem naší malé rodiny.

Snáď se trochu pobavíte.