Zahájili jsme operaci Zpomalený Kulový Blesk. Naši do Žlutého, my k nim, bratři k nám. Babička balí, hoši balí, já balím. Hoši vozí, já kojím, babička vaří. Hoši šroubují, já vařím, děda vaří, babička hlídá. Hoši tančí, já běžím, babička nakupuje, děda v čaji.

A co děti? Znáte to.

Amálka byla v nové třídě trochu vyvalená, slzela a natahovala. Bořík, ač se dva týdny bránil, že do školky rozhodně nepůjde, tak zaplul mezi kluky a letadlové lodě, ani se nerozloučil. Jaromírek padl na zadek mezi holčičky a zíral. Já podepisovala lejstra a když jsem pak vydala pokyn k odchodu, rozplakala se Rozárka, že chce taky chodit do školky… ani plánovaný nákup gumiček v drogérii a návštěva čajovny ji neutišily. A že jsem chtěla i já, aby chodila Rozárka do školky, byla jsem smutná s ní. Když jsem pak potkala dvě maminky s výrazně mladšími dětmi (jedna pracující, druhá těhotná) a znovu vysvětlovala, že NE, opravdu mi nepomohlo ani psaní dopisů do novin ani vstup na kandidátku pro volby do zastupitelstva k místu ve školce, byla jsem spíš naštvaná. Komentář jedné paní učitelky: „No jo, máte těch dětí moc!“, který jsem tedy pociťovala jako velmi osobní útok a ne jako výkřik k „těm nezodpovědným mladým“ mě už skoro rozbrečel.

Tu slíbenou třídu otevřou snad za rok.

Shit.

Příjemný penzionovaný pobyt na Kvildě s partou kamarádů. Dětem stačila Vydra, vydra, slatě a borůvky, nám vědomí, že se jednou jistě podíváme i dál a výš. Brzo.

Milí čtenářové by si přáli ten seznam, co mám založený v mapě…

No, chtělo by to na příští rok každému spacák vlastní. Karimatek máme šest, to je akorát. Stan, jak račte viděti je veliký Husky Bizon 4. Bez bagáže (tedy s autem, kde je tato uschována) se do stanu vejdeme všichni šest. Jak se děti v průběhu noci sunou mimo spací linii, přesunuji je do spacích linií dvou, čímž získávám prostor pro sebe.

Kromě klasického Varu s plynovou bombou a hrnce, určitě musíme najít ty dva ešusy, v kotlíku se vařilo dlouho a jenom hrnec byl málo. Taky bych neměla být líná hledat houbičku a jar v tašce v autě, asi by se ty mastné příbory umyly už tam… Zapalovač přikupiť.

Pro pohodlnější stravování a vyvalování přibalit celtu. Namontovat nosiče na kola a tašky k nim, vozík má na tento typ zájezdu malý zavazadlový prostor.

Jinak naprosto dokonalá záležitost. Ráno jsme posnídali, sbalili stany do auta, do vozíku a na kola (Alčovi) a na záda (my) pobrali jídlo a pití (3 x 1,5litru vody) na celý den, včetně vařiče a jednoho stanu, vrchní vrstvu oblečení, plavky, jeden ručník a pláštěnky. Jo, Jaromírkovi, Ergo aby neprchal do hrnce při vaření a tři sady oblečení a plínky, protože měl průjem a posr…, co mohl. Chlapi vyparkovali auta před kemp, nasedli jsme na oře a průměrnou rychlostí 11,5km v hodině se ubírali směrem po vodě. Zastavovali jsme většinou podle spaní a řvaní nejmladších dvou, starší šlapali velice dobře. Bez výrazného tréninku jsme dali 26 a 34km za den. Koupačky, válečky, svačinky, polévky, přívoz, kamínky, labuťě a hlavně lodě a vlny. Po příjezdu do cílového kempu ženy s dětmi postavily stan a uvařily jídlo. Mužové jeli sprintem zpátky proti proudu Dunaje pro auta a pak v kempu postavili druhý stan a snědli, zbylo-li co.

Jak říkala Alča: „na pohodu“.

Zázemí chaty se velmi hodilo za deštivých odpolední. Nádherné lesy přírodního parku Říčky jsme si Velkým Jelenem proběhli. Droboť se vesměs plácala v okolí chaty, v potůčku nebo pištěla ve studeném rybníčku. Podnikli strastiplnou cestu od Tee-Pee k chatě za soumraku a s baterkou a tááák se báli.

Zlatá Rybka se nenechala sbalit Černou Botou. Černý Vlk se koupal každý den s Velkým Jelenem. Chodící Kapřík se v pevných botách zdokonalil v koordinaci pohybů na asfaltu i na kamení. Bílý Bizon rád útočil na Žluté Sluníčko, které ale se umělo jeho silnému stisku vyvléct narozdíl od Chodícího Kapříka, který zalehnut Bizonovou hmotou připomínal zmítající se antilopu pod drápy lva. Musel být zachráněn Havraním Vlasem. Vzteklá Bílá Žena lezla po skalách a vrtěla se na jednokolce, zatímco Děravý Cedník se nořil do každé louže za pomoci Černého Boty a TohoKterýJménoNevymyslel. Zlatý Vlas byla velmi milá a hlavně umí číst, což se hodilo, při hledání pokladu. Lovec Indián byl obvykle velmi zamyšlený, ale vytrvalý při putováních krajem.

Pozoruhodné byly ostružiny, v prvních chladných a tmavých dnech jich dozrávalo právě tolik, abychom při každé z dvou až šesti cest k rybníku a zpátky mohli souvisle zobat.

Ráno mi to moc neběželo, tak jsem si říkala, že bych si dala lehký výklus navečer. Vzala jsem si s sebou, jak se posléze ukázalo, naprosto nedostižný prostředek podporující představivost. Nabušenou empétrojku. Madla říkala, že bez toho se půlmaratony ani běhat nedaj.

Nejdřív jsem poslouchala o tmě a autech na dálnici, potom o čertech v hájovně s babiččiným dědečkem, vlcích v lesích, ostružinách na táboře, zaměnitelnosti bodláků s malinama, o nerozlišitelnosti barev za šera, o téhle i tamté cestě, o rozdílech mezi oslepením a oslepnutím sluncem, o denní dráze slunce a jeho západu. Slyšela jsem několik teorií o tom, co asi zrovna dělají ostatní, kdy a za co koupit nové kolo, když tohle rachtá a je jí prostě malé, že chce už z lesa, protože je tam tma jak v pytli, že se líp jezdí po asfaltce, že se na asfaltce bojí aut, že není zvíře, takže bydlí doma a ne v lese…

Nevypnula se na dobu delší než čtyři vteřiny ani v tom nejprudším kopci.

Vzor Amálie04 – nejnabušenější empétrojka na světě.