Webus Pilatus

Pod naším okýnkem

Originally uploaded by ciifka

Zahájili jsme operaci Zpomalený Kulový Blesk. Naši do Žlutého, my k nim, bratři k nám. Babička balí, hoši balí, já balím. Hoši vozí, já kojím, babička vaří. Hoši šroubují, já vařím, děda vaří, babička hlídá. Hoši tančí, já běžím, babička nakupuje, děda v čaji.

A co děti? Znáte to.

Amálka s Boříkem nastoupili do jiné třídy s jinýma učitelkama, budou mít občas angličtinu a tyhle paní učitelky umí anglicky, tak budou dětem angličtinu podsouvat i v běžném provozu, nejen lektorka ve dvou půlhodinách týdně. Tak to má být.

Amálka byla v nové třídě trochu vyvalená, slzela a natahovala. Bořík, ač se dva týdny bránil, že do školky rozhodně nepůjde, tak zaplul mezi kluky a letadlové lodě, ani se nerozloučil. Jaromírek padl na zadek mezi holčičky a zíral. Já podepisovala lejstra a když jsem pak vydala pokyn k odchodu, rozplakala se Rozárka, že chce taky chodit do školky… ani plánovaný nákup gumiček v drogérii a návštěva čajovny ji neutišily. A že jsem chtěla i já, aby chodila Rozárka do školky, byla jsem smutná s ní. Když jsem pak potkala dvě maminky s výrazně mladšími dětmi (jedna pracující, druhá těhotná) a znovu vysvětlovala, že NE, opravdu mi nepomohlo ani psaní dopisů do novin ani vstup na kandidátku pro volby do zastupitelstva k místu ve školce, byla jsem spíš naštvaná. Komentář jedné paní učitelky: „No jo, máte těch dětí moc!“, který jsem tedy pociťovala jako velmi osobní útok a ne jako výkřik k „těm nezodpovědným mladým“ mě už skoro rozbrečel.

Tu slíbenou třídu otevřou snad za rok.

Shit.

aneb cestou necestou, polem nepolem.

Ráno mi to moc neběželo, tak jsem si říkala, že bych si dala lehký výklus navečer. Vzala jsem si s sebou, jak se posléze ukázalo, naprosto nedostižný prostředek podporující představivost. Nabušenou empétrojku. Madla říkala, že bez toho se půlmaratony ani běhat nedaj.

Nejdřív jsem poslouchala o tmě a autech na dálnici, potom o čertech v hájovně s babiččiným dědečkem, vlcích v lesích, ostružinách na táboře, zaměnitelnosti bodláků s malinama, o nerozlišitelnosti barev za šera, o téhle i tamté cestě, o rozdílech mezi oslepením a oslepnutím sluncem, o denní dráze slunce a jeho západu. Slyšela jsem několik teorií o tom, co asi zrovna dělají ostatní, kdy a za co koupit nové kolo, když tohle rachtá a je jí prostě malé, že chce už z lesa, protože je tam tma jak v pytli, že se líp jezdí po asfaltce, že se na asfaltce bojí aut, že není zvíře, takže bydlí doma a ne v lese…

Nevypnula se na dobu delší než čtyři vteřiny ani v tom nejprudším kopci.

Vzor Amálie04 – nejnabušenější empétrojka na světě.

Podařilo se (a tady další vysvětlení), jsem na nule, tedy na svatební a předdětné váze.

Na to poslední kilo jsem očividně potřebovala zvýšit běhací dávky a zrychlit se. Myslela jsem si, že to neumím, ale ono to šlo samo.

Gut.

Sportu zdar!

Mira běhá, plave a jezdí na kole a jistě na to má nějakou vychytanou triatlonovou aplikaci v IPodu.

Já se učím běhat. Tuhle jsem běžela se zapadajícím sluncem v zádech a popatřila na svůj kymácející se stín, tak musím vyzkoumat, jak se pohybovat ladněji a úsporněji. Přihlásila jsem se na půlmaraton, protože léto.

Přestala jsem ignorovat Jaromírkovy tužby po lžičce a samostatném krmení. Jogurtem měl opatlanou jenom pusinku a až se naučí lžíci do pusinky převracet tou správnou stranou, bude mít jistě také lepší pocit.

Tři velcí jsou až do neděle v Luhačovicíh, jezdí s babičkou a dědou na kolech, na chatu, na plovku. Amálka trénuje hlavně R.

Tak nevím, jak to napsat, ale prý chce čtenář pozitiva v bídných časech.

Nedávno jsem se bavila s kamarádkou o tom, jestli jsou naši mužové ti jediní pro nás na tomhle světě. Já pochybovala, ale usoudila jsem, že se mi rozhodně žije s Mirou nejlépe ze všech, ačkoli bych si nikdy nemyslela, že já se svojí povahou můžu vyjít s takovým flegmatikem.
Ovšem čím víc zoufalých diskuzí na BC, rozvrácených manželství a ztracených dětí poznávám, tím víc jsem přesvědčena, že je to ON. Trpělivý, klidný, pracovitý, empatický, starostlivý, tolerantní, inspirující a navíc pořád dost ftipný. Vážím si toho moc. Že ho mám a že se máme.

Co se v poslední době fyzicky vydáváme, oba jsme si všimli, co páchají ti endorfíni. Já jsem o poznání méně trénovaná, takže mě stačí půl hodina běhu a jsem v rauši. Mira si vzpomněl po triatlovu v Předboji. Takhle zblblí a sjetí jsme byli po tříhodinových nácvicích v Pol’aně. Proto jsme se pořád na sebe tak usmívali, my byli pod vlivem omamných látek…

na Mikrouších